Victoria

Bylo mi jasné, že musím poslední prodloužený víkend v Kanadě využít na 100%, a protože můj homestay taťka pracuje v Helijetu a může tak létat do Victorie zdarma, byl plán jasný. Když jsme ale kolem deváté dorazili do centra Vancouveru, zjistili jsme, že už jsou volná jen dvě místa a my chtěli letět tři (já, Greg a Avery). Už jsme se loučili a pomalu odcházeli, když za námi přiběhl pilot, že jeden cestující má zpoždění, a tak ať si pospíšíme a rychle letíme. Všech 12 cestujících a dva piloti se poskládali do vrtulníku a odstartovali jsme asi o 5 minut dřív, než se správně mělo. Kvůli Avery a mně jsme letěli jen ve 300 metrech nad zemí. Viděli jsme tak pobřeží Vancouveru a oceán hezky z blízka. Helikoptéra se cestou hodně třásla, a to mě jen utvrdilo v tom, že letadla s nepohyblivými nosnými plochami jsou prostě lepší.

Po přistání ve Victorii jsme si ještě povídali s piloty a pak nás odvezl minibus do centra. Došli jsme přístavem až k Royal BC Museum. Koupili jsme si lístek a začali druhým patrem, kde bylo městečko z 19. století. Vypadalo jako filmové kulisy ze seriálu z historie. Prostě krása. Salóny, obchůdky a kino s filmy s Charlie Chaplinem. Protože jsme ale byli domluveni na oběd s Gregovou sestřenicí, která ve Victorii žije, museli jsme opustit toto krásné historické prostředí a vrátit se do reality 21. století. Šli jsme společně do sushi restaurace v Chinatownu. Chinatown ve Victorii je nejstarší v celé Kanadě. Gregova sestřenice byla moc milá, ukázala nám svou kancelář a poradila nám nejhezčí zákoutí ve Victorii. Cestou zpět k museu jsme narazili na pár krásných obchůdků, ale můj favorit byl jednoznačně antik s nášivkami, knoflíky, uniformami a dalšími předměty z druhé světové války. V museu jsme si prošli i první patro, které bylo věnované původním obyvatelům severní Ameriky.

Greg pak zjistil, že helikoptéra, která letí za 20 minut má poslední tři místa. Běželi jsme k Helijetu, ale marně. Když jsme přiběhli, místa už byla obsazená. Jediná možnost, jak se dostat zpět na pevninu, byla trajektem. Ty ale vyplouvají z druhého strany ostrova, a tak jsme se podél pobřeží, při kouzelném západu slunce, dostali zpět do centra. Tam jsme nastoupili do londýnského dvoupatrového autobusu, který nás dovezl ke stanici trajektů. Seděli jsme v druhém patře úplně ve předu. Nezapomenutelný zážitek.

Na trajekt jsme nečekali moc dlouho a naše první kroky hned po nástupu vedly rovnou do místní restaurace na večeři. Cesta trvala přibližně jeden a půl hodiny. Venku byla příšerná zima a tma a tak jsme byli radši vevnitř. V místní "herně" jsem si jen tak z legrace sedla k nějakému automatu a hra se zničeho nic spustila. Zkusila to i Avery, ale musela zaplatit. Pak jsem vyzkoušela ještě jeden automat a hra se opět spustila sama od sebe a Avery opět musela svou hru zaplatit. Tak jsme radši odešli. V přístavu na parkovišti už na nás čekala Paige s Graem. Až doma jsem zjistila, že jsem nevědomky dvakrát překročila hranici s USA bez víz. Jednou to byl vzdušný prostor s helikoptérou a jednou americká část oceánu v trajektu. Škoda že jsem o tom nevěděla dřív, mohla jsem si těch pár minut v Americe aspoň trochu užít.

Nicméně, Victorie mě příjemně překvapila. Je to hodně Evropské město. Centrum téměř bez mrakodrapů, londýnské autobusy a "Vídeňská" architektura. Po dlouhé době jsem si připadala zase skoro jako doma.