Whistler

Až do poslední chvíle nebylo vůbec jisté, jestli se tohoto lyžařského kurzu zúčastním. Byla jsem 16tá  v pořadí na čekacím listu. Zájem byl opravdu velký, čemuž se není důvod divit, protože příležitost lyžování v olympijském středisku v Kanadě se pro normální Evropany naskytne jen jednou za život. Nakonec se ale nějakým zázrakem místo uvolnilo a já tak mohla jet. Od své homestay rodiny jsem si půjčila zimní oblečení a od nějaké tety kohosi lyžařskou helmu. 

Protože cesta do Whistleru z Delty trvá přes dvě hodiny, vyráželi jsme už v 5:45 ráno. Ještě za tmy jsme se začali řadit před kancelářemi distriktu. Bylo zajímavé jaká směska studentů se tu sešla. Když jsem se o pár dní dřív ptala Italek jestli pojedou, řekly že ne, protože přece neumí lyžovat. Naopak Brazilci a Španělky jeli právě proto, že lyžovat neumí a chtějí se to naučit.

Skoro po třech hodinách cesty nás přivítal zasněžený Whistler. Rozdělili nás do skupin podle výkonnosti. Já šla do týmu číslo 6 "profi". Bylo nás tam pět, já, Němka, a tři Švýcaři. Instruktor s roztomilým britským přízvukem byl po celou dobu spíš náš průvodce, než že by nás opravdu něco učil. 

V údolí byla oblačnost, ale když jsme vyjeli na hory, nádherná modrá obloha se rozprostírala až tam kam šlo dohlédnout. Navštívili jsme ledovou jeskyni, ke které se dalo dojet jen freeridem. Uvnitř to vypadalo, jako v zámku zimní královny. Prostě krása. Dále jsme pokračovali lanovkou Peak to Peak na druhou stranu hor. I odpoledne se daly najít sjezdovky s "menčestrem". Ke konci jsme měli co dělat, abychom se v čas vrátili na místo určení. Když jsme odevzdali veškeré vybavení, došlo i na skupinové foto a jeli jsme domů. Cesta z Whistleru do Vancouveru je považována za jednu z nejkrásnějších na světě, a je to pravda. Hory se tyčily nad sluncem zrcadlícím se v jezeře. 

I na pár pádů musím uznat, že tento den opět stál za to!